Začátkem r. 2016 jsem se stal členem AK Holíč a nastoupil jsem do vytouženého plachtařského výcviku.

25.3.2016 - Velký pátek
Velký pátek se pro mě stal symbolickým. Po nějakých těch brigádách a zimních školeních, která sestávala z předpisů, aerodynamiky, přístrojů, navigace, meteorologie apod. jsem po půl roce zas konečně letěl. Ale ne jen tak jednorázově jako host. Dnes už jako žák plachtařského výcviku.

Přestože ráno bylo úplně bezoblačné, během dopoledne se začala obloha zatahovat a já jsem nervózně sledoval hodinky a vývoj počasí. Letadla vyhangárovaná, naviják víceméně nachystaný, na letišti dostatek lidí, počasí zatím ještě bezproblémové - a ono se nelétá. Nového Twin Astira, který byl několik minulých týdnů středem zájmu, jsme dali dohromady vč. dosud chybějící výškovky, namazali táhla a nachystali k provozu. Moje obavy, že to dnes zase nevyjde, se naštěstí nenaplnily. Okolo čtvrt na dvě jsme udělali rozkaz, dotáhli všechno potřebné na dráhu 22 a zahájili navijákový provoz.

                 Fotky fotil Staňa (www.letani.beryland.cz)                                      Twiny na startu, na pozadí nový, v popředí starý, který v AK Holíč létá cca 5 let

Ve 14:15 jsem přicházím na řadu. Navlékám jsem se do padáku, usazuji se do Twina a dbám na to, abych seděl hezky v ose letadla, což je důležité pro čistotu pilotáže. Za mnou sedící Sergej mě zkouší z povinných úkonů před startem, odříkám je, provedu a začínám mít trochu nervy ze startu. Pro neznalé - navijákové starty probíhají s velkým zrychlením, strmým stoupáním (asi 12m/s) a znatelným záporným přetížením před odepnutím z vlečného lana (asi -2G) - a hned, jak jsme zavřeli překryty a zapli nám lano, se dostavil ten pocit ,,sakra, je to tady, už se to blíží a už z toho nemůžu ven". A taky že jo... start byl pěkně ostrý a před vypnutím jsem klasicky zůstal ,,zavěšený v popruzích". Nemůžu říct, že bych miloval ten pocit, že záporné přetížení mě táhne ven z kabiny a já z výšky minimálně 300m vidím okolní krajinu, aniž bych pod sebou cokoliv cítil; myslel jsem si, že tomu pro příště můžu předejít větším dotažením upínacích pásů, ale chyba lávky - ani maximální dotažení nestačí. Budu si asi muset zvyknout.
Během první zatáčky očima hledám padající lano; po chvíli spatřuji snášející se padáček a dál už se soustředím jen na pilotáž. Nejdřív vyvážit éro, abych odstranil síly v řízení. Vyvažuji na 105 km/h a začínám točit druhou zatáčku. Z nezkušenosti ji přetáčím, a tak se hned pravou zatáčkou vzdaluji od letiště. Do pedálů směrovky je třeba šlapat jako do varhan, nejdou zrovna zlehka (aspoň mi to tak připadá). Na úrovni T odříkávám povinné úkony a hlásím se rádiem, ale je toho na mě v ten moment tak moc, že svým dodatkem ,,...podvozek vysunut zajištěn" někomu na rádiu skáču do řeči. No pěkně. Připadám si trochu jako na první lekci v autoškole, akorát s tím rozdílem, že ve větroni mi nemůže skapat motor a nesedí za mnou cholerický arogantní kretén.
Nad Holíčem, na úrovni železničního přejezdu, točím třetí a vzápětí čtvrtou okruhovou zatáčku. Jdu na finále, za chviličku odjišťuji brzdy a pozvolna je vysouvám. V jeden moment mi sjíždí ruka a Twin prudce prosedá. Rozpočet se mi celkem daří, necítím zezadu zásahy instruktora, jen semtam padá nějaká ta připomínka. Podrovnávám do výdrže, přivírám brzdy a překvapuje mě, jak moc je ve výdrži potřeba tahat. Přistání je s malým odskokem, ale nic hrozného.
Druhý okruh už letím trochu líp. Mohu řídit už od druhé poloviny startu a zjišťuji, že to není žádná raketová věda. Po potlačení 3x vypínám, točím první, hledám padáček a zase všechno znova. Vzduch je lehounce turbulentní, a proto občas éro prosedá a drobně kolísá rychlost. Přistání žužlám co to jde a sedám velmi hladce, za což se mi dostává pochvaly. Je to zvláštní, mám rád samotný let, ale rozpočet na přistání a přistání mě prostě baví tak nějak víc. Po přistání lezu z kabiny a v duchu si nadávám, že málo cvičím. Při vystupování (a ostatně i nastupování) je třeba opravdu hodně roztáhnout nohy. Výhodu mají hadí ženy a lehké děvy, avšak ani jednu na letišti nemáme.

Dál pomáhám s provozem. Držím křídla při startu, zapojuju lana, mávám plácačkou. Sergej nakonec velí přitáhnout nového Twina, že ho zrovna zalétají. Nad nádražím to trochu nosí, tak tam točí a přidává se k nim i Peťka s Radkem ve ,,starém" Twinu. Na přistání je krásně vidět díky stroboskopu, který zcela bílý větroň oproti bílým mrakům krásně zviditelní.
Příjemným překvapením je, že po dvou hodinách (ten čas na letišti hrozně letí) můžu jít na další dva okruhy, tentokrát s Radkem. Naviják už snáším mnohem líp, tak to nebude taková hrůza. Letím pak hadovitý let v poloze po větru a díky klidnějšímu vzduchu se mi snáz drží rychlost. Před třetí zatáčkou rovnám éro směrem na Skalicu, točím a zatáčku ukončuji tak, že mířím přímo na komíny Hodonínské elektrárny. Nasazuji na přistání, brzdy vysouvám málo, tak mi je Radek povytahuje. Podrovnávám a chci se ukázat, jak mi to přistání jde, povzbuzen Sergejovou pochvalou. Končí to tak jako vždy, když se chce člověk vytáhnout; místo hladkého přistání skáčeme žabky, neb jsem málo přivřel brzdy ve výdrži. Hezky jsem usnul na vavřínech, jen co je pravda.
Celkový dojem je ale dobrý a vesměs jsem si na začátečníka vedl slušně. Příště musím razantněji vracet směrovku, občas mi tam zůstal lehký výkluz.

2.4.2016 - Poprvé točím termiku
Po celý týden jsem hypnotizoval windguru a ostatní meteo weby, protože už jsem se nemohl dočkat víkendu a dalšího létání. Copak o to, mělo být teplo a slunečno, ale windguru hrozil větrem 7 m/s (v nárazech i víc) kolmým na dráhu, což je ten nejhorší směr. V sobotu ráno jsem se díval naposled a předpověď zůstala nezměněná. Tak jedu na letiště s tím, že se téměř jistě létat nebude.
Během dopoledne to ještě nevypadá tak hrozně (přesně dle WG), ale je nás zatím celkem málo, a tak děláme všechno ostatní kromě létání. Po poledni přijíždí Sergej s VSO-10 v tranďáku a zanedlouho přichází rozhodnutí zahájit provoz. Uff. Po rozkaze táhneme autem Twina na dráhu 22. Jsem u křídla, popobíhám a říkám si, že ten vítr opravdu dost zesiluje. Asi o 5 sekund později mi strhává pevně naraženou kšiltovku z hlavy...

Jakmile nachystáme start, oblékám si padák. Letím jako první a vlastně ani nevím proč, na letiště jsem se určitě jako první nedostavil. První start vnímám zase jako dost prudký, ale už ne tolik, jako minulý týden. Éro máme hodně vyosené proti větru, jinak by nás to sfouklo. Vypínáme se v 380 m QFE, kontroluju, jestli odpadlo lano, vyvažuju a tak dále. Druhou zatáčku nedotáčím kvůli vyloučení snosu větrem. Téměř na úrovni T si všímám, že vário blbne lehce nad nulou. ,,Můžu si zatočit?" ptám se. ,,Jasně, zatoč si," slyším zezadu. ,,Na to ta mašina je!"
Termika je větrem dost rozbitá, ale držím se okolo 350 m QFE. Protahuju se proti větru a je to trochu lepší. Nakonec ale vypadávám a nad Holíčem mám už jen 200 m. Tak jdu do třetí, zvyšuju rychlost, neb jsem po větru, hned točím čtvrtou, přetočením stavím éro proti větru, hlásím finále a sunu se bokem k zemi. Přistání není nic extra, odskočí mi to, ale stejně dostávám pochvalu, že vzhledem k počasí to bylo fajn. Druhý let probíhá velmi obdobně, s tím rozdílem, že ve snaze nalézt termiku nad plechovou střechou jakési průmyslové budovy nalétávám klesák a než z něj stačím přeletět do stoupáku, který musí být hned vedle, ztrácím dost výšky. Proto hned točím třetí, přetáčím a zkracuji se. Čtvrtou točím až skoro nad silnicí do Holíče, proti větru, brzdy a přistávám tentokrát hladce.

Pak létají ostatní. V jeden moment už to vypadalo zle, protože jeden z pilotů přistál, éro šlo na čumák a křídlem hráblo do země asi 50 m před přistávacím T. Prý se mu zablokovalo kolo a nešlo s tím nic udělat, dokonce šlo až do kabiny cítit spálenou gumu. Nakonec se ukázalo, že podvozek je v pořádku, pilot jen pozdě vybral traverz, sednul bokem a pneumatika se vyboulila až k rámu podvozku.
Létáme dál. Staňa točí nad navijákem a jde hezky vidět, že se o pár desítek metrů vyškrábal nahoru. Když přicházím na řadu opět já, točím tam taky a je tam dvoumetr. O nějakém ustředění ale nemůže být řeč, držím se v něm vždy tak půl až třičtvrtě kruhu. Letím docela dlouho, v zatáčkách dost tahám a cítím zvýšené přetížení. Vítr nás snáší skoro až nad Moravu. Přecházím do pravého okruhu dráhy 22 a držím se nad hranou lesa. Tady se musí trhat termické bubliny, protože skoro neklesáme. Pak točím nad fabriku Eismann automotive. V condoru to tu většinou dává, v reálu taky! Chvílemi do nás kope stoupák až 3 m/s, ale opět je to rozbité. Zkouším dvě otáčky a nic moc, chvílemi to kopne a jindy se propadáme. Tak hlásím finále 22 a klesám na skoro plných brzdách. Mám hodně výšky a Sergej mi předvádí skluz. To je jak v hornickém výtahu, výšku ztrácíme mnohem rychleji. Žužlám přistání co to jde a docela se mi povedlo, akorát jsem v tom soustředění nedal ,,křidélko pod vítr," a tak nás to trošku podfoukne a zastavujeme s pravým křídlem na zemi. Jinak ale dobré! Instruktor mě chválí, že kulička mi seděla a že mám cit pro podrovnání před přistáním. Musím si ale hlídat rychlost, abych nelétal zbytečně rychle, zejména na přistání. Dnes  ale vzhledem počasí bylo dobře, že jsem točil i na 120 km/h. Ona to není úplná sranda letět s takovým větrem v zádech. V jeden moment člověk drží 110 a letí rovně, pak to dýchne, naráz máme 10° náklon, éro se propadne a je z toho 130 na rychloměru. Nebo taky 90 a to už je pro Twina docela málo.