Sezóna 2014
Sezóna 2013

31.1.2015 - Na lyžích
Dneska jsem si pěkně zalyžoval. Počasí slibovalo vánek do 3m/s, asi -2°C a skorojasno. Naštěstí to vyšlo a na letišti bylo krásně, sníh, slunce a jen lehký vánek. Před časem udělal taťka Pittsovi lyže, já ho teprv teď vyzkoušel naostro a musím říct, že paráda! Nejen, že při startu lépe drží směr, ale i letový projev je příjemnější, model je línější, což mu jen prospělo. Jen si nemůžu zvyknout na značnou citlivost na výškovku, snadno se nechá přetáhnout a ihned se začne sypat po křídle. Starty a přistání jsou požitkem, je ale nutné hlídat přitažení. Pokud po odlepení ihned nepovolím výškovku, projeví se ona citlivost na přetažení a je na havárii zaděláno. Také při přistání je nutno s kormidly  pracovat opatrně a hlídat úhel klesání, jinak hrozí převrácení na čumák. Sněhová krusta byla poměrně tvrdá, a tak jsem se pár kotrmelcům nevyhnul, ale bylo to bez škod. Sice jsem měl jen 2 baterky, ale i tak jsem si pěkně zalétal, vsadím se, že kdybych měl všech pět, bude foukat apod. :-) Už se těším, jak budu prohánět Bellancu, ta bude jistě stabilnější a nezáludnější.

21.3.2015 - První letošní termika, test přijímačů, kalibrace kompasu
Po dlouhé době jsem si vcelku pěkně zalétal. Měl jsem sice v plánu dělat věci do školy a ve volném čase dokončovat Bellancu, ale po x dnech strávených ve společnosti skript z Impulzové a číslicové techniky jsem se rozhodl, že si zasloužím trochu duševního odpočinku. Venku počasí jako lať, taťka se chtěl taky provětrat, tak nebylo co řešit.
Chtěl jsem otestovat přijímače. Singl v Tracyně nějak blbnul a před nějakou dobou jsem si koupil ještě jeden HFS-06MT do Bellancy. Rx v Tracy jsem nahradil duálním šestikanálem Hitec, kterého 3 roky používal taťka bez problémů ve svém cvičném motorovém větroni a oba dva jsem otestoval na asi půl kilometru na zemi. Bez problémů, paráda. Přestože se rozfoukalo, už mě svrběly ruce a musel jsem si skočit. Po krátkém čuchacím letu jsem objevil termiku nad křižovatkou pojížděčky a VPD a asi čtvrt hodiny jsem si tam pěkně kroužil. Sice mě to párkrát vyplivlo a jednou jsem si musel pomoct motorem, abych se vrátil zpět, ale jinak pohoda. Pak se rozfoukalo a z pěkného polétání se stalo "pouštění draka". To mě tedy nebaví. Přepnul jsem neutrál VOP do polohy "rychlost", potlačil Tracynku, nechal ji rozjet a táhlou zatáčkou jsem prolétl okolo modelářské dráhy. Všiml jsem si, že sem táhnou 3 členové AK Holíč krásného Nimbuse, a tak jsem po několika vycucávacích esíčkách sednul (na to, jak dlouho jsem s Tracy neletěl, vcelku slušně a dalo by se to nazvat přistáním k noze:)). To už najel Nimbus na dráhu, Staňa u křídla, já se chytl druhého (když už si nezaletím, aspoň pohladím ten ušlechtilý kus kompozitu) a dotlačili jsme větroň k díře v dráze, kam ostatní nasunuli otočné lože a já se Staňou jsme do něj Nimbuse zaparkovali. Následujících několik minut spolumajitel kalibroval kompas, zatímco my jsme mu asistovali otáčením letadla do různých směrů. Než odtáhli Nimbuse zpátky k hangáru, využil jsem nabídky spolumajitele a posadil se do kokpitu. Byl to krásný pocit, po půl roce sedět zas ve větroni. Sice jen na zemi a na chvilku, ale stejně mi udělalo velkou radost, že jsem si aspoň pár minut mohl imaginárně zakniplovat různé obraty, přečíst přístroje a trochu si připadat jako pilot. Pro nezainteresované asi nepochopitelné, ale jsem si jistý, že lidé podobně jebnutí (rozuměj s hlubokým vztahem k létání) velmi dobře vědí, o čem mluvím.

11.4.2015 - Ráno Bellanca, odpoledne Twin Astir
Dopoledne jsem měl trochu času, a tak jsem vyrazil zalétat Bellancu. Taťka vezl sestru na Holíčskou poštu, nechal jsem se tedy vyhodit na letišti. Na pojížděčce před hangáry seděly větroně aeroklubu, nachystané do provozu. Sestavil jsem drak Bellancy a samozřejmě jsem se na ně šel mrknout, tolik pohromadě jsem jich už dlouho neviděl; Vosa, Cirrus, Twin Astir a Nimbus. Zatoužil jsem po svezení, ale ještě se nelétalo a nechtěl jsem tam otravovat, tak jsem se vrátil k modelářské dráze. Vítr pofukoval přesně kolmo na dráhu, jako naschvál, ale těžiště mám úmyslně o trochu víc vpředu (má být na nosníku), takže jsem neměl strach, jen běžné rozrušení před záletem nového modelu. Odstartoval jsem asi na 60% plynu a mile mě překvapilo, že motor už nebude třeba vyosovat víc, přestože jsem si myslel, že je to málo. Letový projev Bellancy je pohodový, dá se uřídit i bez použití křidélek. Jen ten vítr začínal zesilovat, rozhodl jsem se tedy sednout dřív, dokud mám ještě čas na opakování okruhu. Používám akumulátor Turnigy 3Ah 3S, letový čas jsem měl pro začátek nastavený na pouhých 5 minut, protože byl jednak silný vítr a většinu času jsem letěl na 3/4 plynu, jednak jsem si chtěl nechat rezervu a především, akumulátor měl za sebou pouze jedno vybití na 89% při zkoušení na zemi a následné dobití (na zemi jsem pak změřil, že po těch 5 minutách na 3/4 plynu mi ještě zbylo 59%, takže za klidu budu klidně létat i 10 minut a ještě mi zůstane rezerva).
Přiblížení na přistání bylo v pohodě. Nalétl jsem si na osu v nějakých 15-20 metrech a začal sestupovat. Držel jsem to na rychlosti víc, než bylo třeba, a to se mně, resp. modelu pak stalo osudným. Kdybych nebyl debil, vyzkoušel bych si ve vzduchu ještě let proti větru na klapkách. Pak bych mohl opatrně sednout napříč dráhy, která má sice na šířku jen nějakých 6-8 metrů, ale dnes si myslím, že na klapkách, proti větru by se tam s nataženou Bellancou pod plynem dalo sednout. Já si ale nalétl tak, abych sedal po úhlopříčce, tedy se zhruba 45° bočním větrem. Měl jsem na paměti poučku ,,křidélko pod vítr a směrovka kontra" a taky jsem ji vcelku úspěšně aplikoval. Problém byl ten, že jsem sedal moc rychle a pouze na hlavní podvozek. Po dosednutí jsem to dál, než pár metrů neuřídil a v domnění, že rychlost už dostatečně klesla, jsem natáhnul výškovku, abych položil ostruhu na zem a otočil model k sobě. To byla chyba. Bellanca měla ještě dost rychlosti na to, aby se vznesla asi půl metru nad dráhu, aby zde vzápětí rychlost ztratila. To už se nedalo nic dělat, vítr ji sfoukl a ona zakopla pravou podvozkovou  ještě o asfalt a převrátila se na záda do trávy. Na první pohled se nic nestalo, ale pak si taťka všiml, že pravá noha je skoro vylomená. A skutečně, překližka to nevydržela. Byl jsem naštvaný, ale po chvíli jsem si uvědomil, že to nebude takový problém opravit a že to mohlo skončit hůře. 

Odpoledne už to bylo v pohodě. Stále ve mně rostla touha po letu ve větroni, a tak jsem se na letiště nakonec vypravil znova. Hned, jak jsem sjel z hlavní cesty, jsem viděl sedat Twina. Létaly i ostatní větroně a snažily se usadit ve stoupácích. Zaradoval jsem se, že tu je hodně aeroklubáků a snad mému přání vyhoví. A taky že vyhověli. Za pět minut jsem kráčel na start, kde jsem sice čekal asi půl druhé hodiny, než na mě přijde řada, ale mně to vůbec nevadilo. Párkrát jsem pomohl odtlačit větroň, dal jsem řeč i se Staňou, který tam byl taky, kochal jsem se kroužícími dravci, apod. Těšilo mě, že okruh, který normálně trvá okolo 5-8 minut se teď protahoval i na půl hodiny, takže mi bude bohatě stačit jeden navijákový start. Když jsem přišel na řadu, navlékl jsem se do padáku, usadil na předním sedadle, vyzkoušel, jestli dosáhnu na pedály a za moment jsme už startovali. Svatá prostato, já už jsem fakt dlouho neletěl; úplně jsem zapomněl, jak ostré je počáteční zrychlení. Díky tomu, že se naštěstí otočil vítr, jsme startovali přesně proti větru a vypnuli se v nádherných čtyřech stech metrech. Než jsme se uchytili ve stoupáku nad poli mezi Holíčem a Kopčany, nějakých 30-50m jsme ztratili, ale za chvilku jsme je měli zpátky a většinu letu jsme se plácali v ,,čistých" nulkách (tedy bez kumulů) okolo 400m. Skutečně nádherný pocit se dostavil, když se k nám přidala Vosa, tedy VSO-10, a točili jsme v jednom stoupáku. Po několika 360° zatáčkách jsem se zeptal, jestli si to můžu vzít a k mé radosti mi bylo vyhověno, také jsem si tedy zkusil zakroužit. Celé kroužení proběhlo v poloze po větru, rovnoběžně s dráhou. Když nás to sneslo nad Holíč, už byla každá zatáčka ztrátová, a tak jsem začal točit třetí okruhovou zatáčku. Od mého posledního letu jsem několikrát četl Paměti starého práškaře na planes.cz (mimochodem výborné čtení, doporučuju každému), takže jsem si tentokrát dával větší pozor na kuličku relativního příčného sklonoměru a většinou se mi dařilo držet ji mezi ryskami, i když mi několikrát o kousek vyběhla. Čtvrtou zatáčkou jsem se dostal do osy motorového pásu (v navijákovém seděly větroně na startu) a příjemným překvapením bylo, že jsem ještě pořád mohl řídit já. Instruktor mi zezadu akorát vytahoval brzdy a semtam zlehka ťuknul do řízení, když bylo potřeba opravit mou nepřesnost. Vzal si to asi v 10m, krásně posadil Twina na rodnou hroudu a doroloval na start. Přestože mi z toho oplendování na slunci a následnému kroužení (let trval okolo 20 minut) bylo už docela nevolno, stejně jsem byl vevnitř smutný, že už to končí, ale zároveň šťastný a tak trochu i hrdý. Zpáteční cesta na kole ve stínu za svěžího větříku mi jen prospěla :-) Pár fotek zde.

24.4.2015 - Večerní polétání s Tracynou
Přestože létání bylo naplánováno až na sobotu, jeli jsme raději už v pátek navečer. Windguru hrozil 7m/s a devítkou v nárazech, tak jsem nechtěl riskovat, že si zase nezalítám. Bellance schnul podvozek, tak jsem vzal jenom Tracy.
Vypadalo to nadějně, ale bez větříku se to stejně neobešlo. Sice jen 2m/s a občas to protáhlo až 5m/s, ale stejně to stálo za to. Vzduch zpočátku nejevil známky termiky, ale přece jen to párkrát trochu povylezlo, ale nikdy jsem se nechytil. Díky tomu větru jsem ani moc neměl šanci. Vylétal jsem asi 1540mAh za tři čtvrtě hodiny. Nic moc údaj, ale většinou jsem lítal stylem nahoru-dolů, ,,pouštění draka" brzy omrzí. Zalétal si i taťka, myslím, že s Tracy poprvé. 
Přistání málem skončilo zle. Tracy nějak víc klouzala a já, v dobré víře, že to vyjde tak 2m přede mě, jsem sedal přímo k sobě. Už zas to nemám v oku, protože kdybych neuskočil, vrazím si náběžkou do lýtka. Jak přes švihadlo! Opravdu náhoda, že to neskončilo hůř, winglet na druhém křídle minul bednu s nářadím tak o 10cm. Kontrolní otázka: kdo je tady vůl?

26.4.2015 - Windguru neradno podceňovat
Sobotní létání nevyšlo. Jak jsem už vzpomínal, mělo foukat okolo 7m/s. Doma to tak vůbec nevypadalo, ale jenom jsme dojeli na letiště, hned jsme mohli jet zpátky, protože to nemělo absolutně smysl rozbalovat.
Na nedělní ráno už WG sliboval jen asi 2m/s, což i splnil. Složil jsem Bellancu, nastavil timer na 6 minut a odstartoval jsem. Tentokrát foukalo přesně v ose dráhy. Letělo to hezky, jen jsem musel trimem natahovat výškovku. 3S 3Ah akumulátor je docela těžký a těžiště mám asi centimetr před doporučenou polohou. Zatím jsem to nechal tak, na začátek to bude lepší. Budu taky muset ještě upravit vyosení motoru doprava, protože teď to koriguju trimem směrovky a na vrcholech mi vždycky utečou lopingy i o 90°. Jinak jsem spokojený. Bellanca je poměrně hodná, nesype se po křídle a i přes mohutnou boční plochu trupu jí dnešní větřík nevadil. U země byl celkem klid, ale nahoře tak 4m/s. Vyzkoušel jsem si let na klapkách a příjemně mě překvapilo, že se téměř neprojevil klopivý moment ve smyslu těžký na hlavu. Jen při zasunutí mi, logicky, letoun prosedl, protože jsem nepřidal plyn. Průlety jsou požitkem a rozpětí 1,3m je, myslím, tak akorát. Vyzkoušel jsem si pár přiblížení na přistání bez klapek i s nimi a jak mi začal timer pípat, hned jsem se zařadil na okruh. Po třetí zatáčce jsem z poloviny vysunul klapky a po čtvrté jsem začal vycucávat výšku. Přistání bych opravdu neoznačil jako maketové, ale jako zdařilé už ano. Už ani nevím, jestli jsem sedl na 2 nebo 3 body, každopádně výběh se mi povedl líp, než minule. Když se ten rozvášněný aparát zastavil, spadl mi kámen ze srdce. Podvozek, který jsem včera dodělal, drží, jak má. Vyztužil jsem lože 5mm leteckou překližkou a nohy jsem přišrouboval přes gumu, která se dodává pro uložení přijímačů. Také jsem přidal tři rozpěrky a mám z toho teď mnohem lepší dojem. Po 6 minutách letu převážně na cca 60% plynu s nějakou tou občasnou ,,šprickou" na plný mi ještě zbylo 40% 3Ah 3S akumulátoru. Pro příště nastavím timer na 7 minut. Sice by asi šlo vydojit z jednoho aku i 10min, ale raději si nechám rezervu na opakování okruhu a větší spotřebu při akrobacii, kterou bych už příště chtěl trochu vyzkoušet.

Bellancu jsem vypnul a šel si složit Tracy. Zatím létal jiný modelář s cca metrovým SBachem. Při poutání křídla k trupu jsem jenom zahlídl koutkem oka winglet toho akrobata zhruba ve výšce mé hlavy a asi metr a půl ode mě. To jsem si skoro káknul.
S Tracy jsem si polítal asi půl hodiny a stačilo mi na to asi 660mAh. Docela pěkně to letělo a i nějaké stoupáčky tam byly, ale to jsem opravdu nevylítal, i když mi společnost dělali 3 dravci. Ti vylízli kdejakou bublinku, kdežto já se nemohl udržet a minimálně každá druhá zatáčka byla ztrátová. Prokletý vítr! 
Poučen příhodou z pátku jsem nesedal k noze, ale tak 10m před sebe. Jsem rád, že jsem nic nerozbil a zase jednou si hezky zalétal.

16.5.2015 - Pár vytočených bublinek
Ačkoliv jsem měl v plánu se dnes jen učit a modelařit, krásné ráno mě přinutilo přehodnotit plány. Byla jasná a chladná noc, dopoledne teplé a slunné, dnes přece musí být termika! Na obloze žádná oblačnost, ani cirrovitá, která by tlumila sluneční záření. Trochu pofukovalo, ale nevypadalo to zle. Tak jsem hned šel trochu polaborovat s těžištěm u Tracy. Měl jsem jej možná až příliš vpředu, tak jsem původní 2,2Ah 3S1P akumulátor nahradil 3S 1,5Ah a mírně upravil uspořádání v kabině. Těžiště jsem tím pádem posunul za nosník, ale ne víc, než půl centimetru. Také jsem ulehčil modelu skoro 90g, takže hmotnost klesla na cca 902g. Zkontroloval jsem windguru a zjistil jsem, že vítr bude během dne narůstat, a tak jsem hned po obědě sbalil Tracy a bednu s rádiem a vyrazil. Jakmile jsem vyjel z města, viděl jsem kroužit káňata nad silnicí a vlnící se vzduch, tak jsem se zaradoval, že dneska bych mohl něco vylítat i já. Sjel jsem k letišti a hned jsem si všiml tří větroňů kroužících v několika stovkách metrů. Rychle jsem složil model, provedl kontrolu výchylek a těžiště a hurá proti větru! Nastoupal jsem asi do 100m a po vypnutí motoru šlo hezky vidět, že jsem vlétl přímo do bubliny. Sice byla sfukována větrem, a tak nebylo zrovna snadné ji ustředit, ale pár minut se mi to dařilo. Jak jsem z ní ale vypadl, tak už to nebylo nic moc. Sednul jsem tedy a čekal, až se éter trochu uklidní. Pátral jsem očima po vlnícím se vzduchu, ale než jsem nějaký našel, uvědomil jsem si, že vítr na chvíli úplně utichl a potom dýchnul z úplně jiné strany. To je jako z učebnice! Okamžitě jsem odstartoval ve směru, kde jsem tušil bublinu. Po krátkém hledání se mi ji povedlo najít, a tak jsem si v ní bahnil pěkných pár minut. Sice to zas tak divoce nestoupalo, ale mně to úplně stačilo,  byl jsem rád, že se mi daří alespoň držet výšku a chvílemi povyskočit. Takto jsem se nakonec vyškrábal o cca 40m výš, kde jsem zase vypadl. Když už výšky ubývalo, zapnul jsem motor a vyrazil nad hranu lesa, kde jsem očekával, že se bude termika trhat. Chytil jsem se ve větší výšce, ale jenom asi na minutu. Tam už to docela foukalo a nebyl jsem schopný se udržet. Umínil jsem si, že zase sednu a počkám, až vítr aspoň na chvilku utichne. Tak jsem pustil Tracy po větru, nechal jsem ji rozjet, otočil jsem ji zpátky proti větru a klesal na přistání. Už to vypadalo na pěkné finále, ale naráz to zafoukalo trochu jinak, model se vzepjal, ztratil rychlost a spadl asi z metru padesát rovnou na čumec. Sakra, proč jsem to raději nepoložil trochu rychleji do vyšší trávy vedle? Když jsem došel k modelu, připadal mi nějaký divný - no jasně, chybí vrtule. Ta naštěstí ležela hned u čumáku i s hřídelkou zalomenou v kleštině. Ještěže mám náhradní, aspoň se je naučím měnit.
Doma jsem změřil akumulátor a příjemně mě překvapilo, že v něm po té půlhodině ještě přes 50% zůstalo. Asi už tedy budu lítat jen s 1,5Ah. Zlomená hřídel mě sice trochu naštvala, ale co, to není žádná tragédie. Ty bublinky za to stály! 

30.5.2015 - Ranní polétání s Bellancou
V neděli ráno bylo nádherně. Teplo a bezvětří, jen semtam to zavanulo a slunce pálilo od rána. Chtěl jsem si zalétat s Tracy a pocvičit se v hledání termiky, ale bohužel. Zlomenou hřídel motoru nebylo možné vyměnit, protože na červíka nepasoval imbus - 1,5 je málo, 2mm moc. Tak jsem tedy vzal jen Bellancu, už měsíc jen stojí v ,,hangáru".
Na letišti ještě zbylo několik karavanů s účastníky včerejší soutěže RCAS. A sakra, tohle mě nenapadlo. Tak já tu budu lítat s Bellancou teprve potřetí a bude mě pozorovat skupinka špičkových akrobatů? No to jsem teda vyhrál. Složil jsem model, zapnul timer a odstartoval. Vzduch byl perfektní, absolutně bez turbulence a bez nárazového větru. Nahoře bylo cítit proudění, ale absolutně to nebylo na škodu, spíš naopak, táhlo přesně v ose dráhy. Vyzkoušel jsem si pár obratů, ale všechny mi směrově utíkaly. A jo, já zapomněl doladit vyosení motoru a mám natrimovanou směrovku! No nic, tak jsem akorát létal osmičky a přiblížení na přistání - to je třeba umět nejdřív. Docela bojuju s rozeznáním polohy modelu, když jsem dál a výš, na větší vzdálenost jde hůře rozpoznat vrchní a spodní strana. Nakonec, 1,3m rozpětí není venku tak moc jako doma (v pokoji to letadlo vypadá mohutně, zato na letišti roztomile) a navíc bílé hvězdy s pruhy na horní straně křídel jsou na tu dálku absolutně neviditelné a model je vlastně celý červený. Buď si budu muse zvyknout anebo s tím něco udělat. 
Přistání na klapkách nebylo ukázkové, ale úspěšné už ano. Jelikož to ještě nemám v ruce, byla z toho ,,žabka" (2 odskoky) a skončil jsem v trávě (nesedl jsem rovnoběžně s osou...), ale nepřevrátil jsem to. Takže jsem ještě vyšoupl model na dráhu a doroloval k bedně, abych změřil napětí. Zbylo mi ještě 45% po 6,5 minutách letu, přičemž nejčastěji jsem létal tak na 60% plynu a občas na plný. Těší mě, že jde model krásně za vrtulí a nevzpíná se, holt křídlo v nule je křídlo v nule. Pro příště prodloužím let na 7,5 minuty a ještě mi zbyde i rezerva na případné okruhy po nezdařeném přistání.

26.6.2015 - Tracy v podvečerním oleji
Po měsíci brigádničení jsem se konečně dostal na letiště. Klasicky navečer, kdy už termiky moc v přízemní vrstvě není, ale stejně jsem si hezky zalétal. Téměř nefoukalo, tak jsem si užil klouzání i akrobacie, co taková ušatá Tracy bez křidélek dovolí. Bavil jsem se např. tím, že jsem nastoupal do cca 150m a z této výšky slezl do 30m řadou lopingů. Souvraty na minimálce jdou také zalétat poměrně pěkně, i když na vrcholu by to kontra křidélka chtělo. Po hodince jsem spokojen odjížděl s 40% v 1500mAh akumulátoru.

17.7.2015 - Engine cut za 12€
Dnes to vypadalo velmi nadějně. Kolem 18:00 bylo sice ještě dost parno, ale stejně jsem vyrazil létat v naději, že si vytočím nějakou tu bublinku. Na letišti jsem složil Tracy, plný plyn a nastoupal jsem do nějakých 100m a začal točit. Éro viditelně neklesalo, sláva! Zkoušel jsem středit, ale po několika minutách jsem vypadl a bublinu jsem už nenašel. Rozhodl jsem se tedy najít jinou a výše, ale už jsem nenastoupal. Po neúspěšném lomcování s přepínačem učitel/žák (dlouho jsem neletěl a popletl jsem si je) jsem si uvědomil, že neutrály VOP si přepínám třípolohovým přepínačem na druhé straně rádia. Místo očekávaného potlačení se ale Tracy ještě bez motoru (naštěstí) mohutně vzepjala, aby vzápětí ztratila rychlost a přepadla dopředu. Jak při nácviku ostrých pádů, ale v těch 15 metrech nad asfaltem bych to nedělal. Netušil jsem, která bije, model nešel řídit (zdánlivě...) a šinul si to k zemi, zatím bez ztráty vztlaku. Když trochu nabral rychlost, pár metrů nad zemí se najednou naklonila na pravé křídlo, jako by dostala kopanec od termiky (v tuhle dobu a v této výšce se mi to ale nezdá) a v přechodu do spirály spadla asi z šesti metrů na čumák. Vypadalo to zle, křídla měla po dopadu poněkud jinou geometrii, než v letové konfiguraci. Když jsem doběhl k éru, už to nevypadalo tak zle. Křídla to přežila bez úhony, pouze spojky se hodně otočily, proto to z dálky vypadalo tak ošklivě. Samozřejmě hřídel motoru zlomená, přepážka motoru vyražená a balsa okolo taky nalomená. 
A příčina? Velmi prozaická, mé pozornosti unikl aktivovaný engine cut (pro zhášení spalovacích motorů), a vzhledem k tomu, že mám na rádiu přehozený mód (natvrdo, přepájením kabelů...), vychýlil naplno servo VOP a nikoli karburátoru. Při přepínání neutrálu VOP jsem nechtěně zmáčkl i engine cut a bylo to...

Oprava nebyla vůbec náročná ani zdlouhavá. Čekám jen na motor, který jsem musel objednat nový. Červík v původním je totiž tak ožvýkaný, že už by hřídel vyměnit nešlo.

20. a 22.7.2015 - Zalétávání Ariela
V pondělí 20.7. jsem konečně dokončil model Ariel, který jsem si s sebou původně chtěl vzít na dovolenou do Českého Švýcarska. Klasicky to nevyšlo. Před odjezdem jsem 3 soboty po sobě měl koncerty s kapelou, celý červen jsem až na pár dní strávil brigádami v Brně (přece jen chci v zimě nastoupit do plachtařského výcviku), apod. Do dokončení modelu chybělo jen málo, ale nakonec se ukázalo, že jsem stejně neměl šanci to stihnout.
Model byl po dokončení těžký na čumák, a to i navzdory tomu, že akumulátor, Rx a serva byly v těžišti. Cpát tolik olova do ocasu nepřicházelo v úvahu, a tak jsem přistoupil ke zkrácení čumáku o 3cm - a ukázalo se, že jsem klidně mohl uříznout 5cm. No ale nevadí, nyní je rozmístění palubní elektroniky praktické, i když kousku olova v ocase se nevyhnu. Ale nevadí, bude to jen 1x1,5cm.

Pro zálet jsem nechal těžiště trochu více vpředu, tedy bez olova v ocase. Měl jsem z toho obavu, ale nakonec to šlo poměrně hladce, tedy co se týká modelu. Ne tak RC, opět mi kmitala serva!! To je katastrofa. Postupem času mě potíže neminuly u žádného přijímače. Nezávisle na napájení (ESC/Rx aku), nezávisle na kanálu (64/77). Ale abych nepředbíhal.
Měl jsem trochu strach ze vzpínání, ale éro jde krásně za vrtulí. Asi je to i díky minimálnímu vzepětí (cca 3 cm na každé straně při rozpětí 154cm). Dokonce uvažuji, že nahradím sklopku 8/4 větší sestřičkou 9/5, stoupavost je i na mě poměrně malá. Model je ovládán ocasními plochami, flaperony a samozřejmě otáčkami motoru. Reakce na kormidla je výborná a díky dvojím výchylkám lze s Arielem létat jako s termickým autobusem i akrobatem. ,,Novinkou" je nutnost model stále řídit. Tedy ne, že by neuměl letět rovně, ale ze zatáčky se sám nesrovná; mě ,,odkojila" ušatá Tracy, takže je to pro mě nezvyk. Klouzavost i s krajní přední centráží je výborná, stejně tak pronikavost proti větru, profil SD7037 byla dobrá volba. Z původního Ariela vlastně mnoho nezbylo. Půdorys křídel je upraven, aby připomínal Blaníka, VOP i SOP rovněž. Trup, jak jsem vzpomínal, má zkrácený čumák a pod kýlovkou jsem udělal kluznou botku. Vážně uvažuji o dodělání aerodynamických vřeten na konce křídel, přeci jen to zlepší nejen chování modelu při přetažení. Ale zpátky k prvnímu záletu, model jsem ve všech režimech nevyzkoušel. Po asi desetíminutovém letu jsem sednul s přihlédnutím ke kmitání serv, nervozitě a hustotě bodavého hmyzu na kubický metr. Doma jsem, rozladěn spolehlivostí mého Optica 6, vypreparoval Rx z trupu a použil jsem duální šestikanálový Hitec, s kterým taťka nikdy problémy neměl. Dále jsem si přepípal éro do bezproblémového Optica 6 Sport, taťkova prvního rádia po cca pětadvacetileté přestávce. Ačkoliv nenabídne tolik, co standardní Optic 6, vyhovuje mi více a programování mi přijde přívětivější pro BFU (běžný Franta uživatel neboli bloody fuckin' user). 

Pozítří jsem jsem jel zalétávat podruhé a tentokrát sám. Na letišti probíhaly přípravy na Cibula fest, můj letový prostor byl tedy značně omezen, ale mně to moc nevadilo. Potěšilo mě, že rádiový přenos se zdál být OK, až na jedno jediné kmitnutí, ale to jsem byl poměrně daleko a navíc téměř v ose antény. Foukalo od 2 do asi 6m/s a hádejte odkud - jistěže od oploceného areálu, kde se chystal onen festival. Jsem zvyklý létat čelem k větru ze zřejmých důvodů, teď jsem ale musel stát bokem. Udělal jsem 2 pětiminutové skoky a jeden delší, asi dvanáctiminutový, při kterém jsem se i přes přední centráž (kvůli větru jsem ji od minule neměnil) dokonce povozil v bublině, i když ne moc dlouho, nemám to ještě v ruce. Vyzkoušel jsem režimy pro termiku a přistání - mixy klapek a výškovky. Velmi praktické, jen při přistávací konfiguraci je nutno počítat s vyplaváním. S blížící se pádovkou má model tendenci klonit doleva, buď jsem tedy zle nastavil vychýlení flaperonů anebo je model na levé křídlo těžší. Uvidíme. Jinak jsem ale velmi spokojen a těším se na bezvětří! 

31.7.2015 - Pořád to nějak není ono
Páteční počasí vypadalo velmi slibně. Po čtvrtečním chládku se vyčasilo, a tak byla obloha poseta kumuly. Krátce před 12:45 jsem sbalil Ariela, kufřík s rádiem a nezbytnostmi a rozjel jsem se na letiště. 
Pohled na rukáv na hangáru nebyl zrovna uspokojivý. Podle windguru mělo foukat maximálně 3,5 m/s, ale vsadil bych se, že to byla minimálně pětka, a to jen v přízemní vrstvě! Ve 100 metrech to bylo ještě víc. Samozřejmě, že jsem toho moc nenaplachtil, zatáčky byly poměrně ztrátové a já byl zklamaný.
Rozhodl jsem se ale využít počasí ve svůj prospěch, a tak jsem si zkusil akrobacii proti větru, samozřejmě v dostatečné výšce. Jaké bylo moje překvapení, že model sám vybíhá z vývrtky po 2 otočkách, aniž bych pustil kniply anebo provedl dokonce kontra zásah do řízení! To jsem nečekal, obzvlášť s výchylkami ,,až za roh". Každopádně po uvedení vývrtky ocasními plochami a následném vychýlení flaperonů už model stabilně vrtá, po puštění kniplů se hned sám srovná. Rovněž souvraty jsou hezké, za předpokladu, že při pilotáži zohledním sníženou účinnost směrovky při malých rychlostech. Jinak model pochopitelně padá po ocase. Celkově jsem si zablbnul asi 20 minut a nakonec jsem byl spokojen s chováním modelu v mezních stavech. Pak jsem chtěl posunout těžiště víc dozadu, tam kde má být, ale nakonec na to nedošlo - odpojil jsem akumulátor a posléze mi došlo, že už je vybit na 47%, tak jsem už nechtěl riskovat ,,zmatení" regulátoru nízkým napětím. No co, příště to zkusím. Hodil jsem Ariela zpátky do auta a zaměřil jsem pozornost na letištní provoz.
Navzdory dosud neodvezeným krámům z Cibula festu se lítalo, což mě překvapilo, brána k hangárům byla totiž zavřená, u budovy ani jediné auto nebo člověk. Přesto jsem rozpoznal na VPD tři větroně a jednu vlečnou, pravděpodobně Z-226 z nějakého jiného aeroklubu. Jeden z větroňů na dráze byl ale domácí Twin Astir, a také Mazda byla zdejší. Pozoroval jsem všechny tři aerovleky a moc se mi to líbilo. Foukalo v ose dráhy, takže vlečná i větroň byly ve vzduchu na pár metrech a ten zvuk, ten klasický mohutný zvuk motoru Walter Minor, to byla rajská hudba pro moje uši. Po startu zatáčka cca 270° doprava, vypnutí, vlečná glizádou dolů, větroň termikou nahoru. Otočení, napnutí, plný plyn a znovu. Větroně se mi za chvilku ztrácely z dohledu, stoupat to muselo pořádně.
Sice se neodvažuju pomýšlet tak vysoko, budu rád, když začnu plachtařit a ideálně už teď v zimě, resp. na jaře. Ale kdybych se jednou dostal na motorová letadla nebo klidně jen ULL, musím být vlekařem! Vždy mě to tak lákalo...

3.8.2015 - Windguru je asi mimo
Přestože dle WG mělo dnes foukat 3m/s v nárazech maximálně, foukalo 3m/s minimálně. Stejně jsem ale vzal Tracy a vyrazil do Holíče. Létání nebylo bůhvíjaké, po dvaceti minutách ,,pouštění draka" jsem to zabalil, dokud je éro ještě celé.

4.8.2015 - Narozeninové podvečerní polétání s Tracy
Po dlouhé době jsem si konečně hezky zalétal. Většinu dne jsem strávil v ZOO s přítelkyní a navečer jsme sjeli zkontrolovat, jak moc lze brát vážně údaje z Windguru :-). S potěšením jsem kvitoval, že dnes mu to vychází a s postupujícím časem vítr slábnul, jak měl. V 19:02 jsem šel do vzduchu a po 19:20 se až na pár drobných závanů nehnul ani lísteček. Tohle mi tak chybělo! Termika už sice nebyla, ale já jsem byl rád za bezvětří, za hodinku pěkného kluzu a trochu blbnutí, co ušatá Tracy dovolí. Také konečně nastal ten okamžik a přítelkyně si poprvé vyzkoušela páčkovat. Nechat tam velké výchylky nebyl dobrý nápad. Instruoval jsem pilotku, že když jí Tracy vyplave na rychlosti, ať lehce potlačí, aby neztratila rychlost a neprosedla. Chyba lávky, přítelkyně snahu o zachování rychlosti vzala velmi zodpovědně a po vyplavání potlačila natolik, že se Tracy zatvářila spíš jako střemhlavý bombardér Ju-87 Stuka, než jako termický ,,autobus". Tak jsem si to vzal, nastoupal, přepnul jsem na malé výchylky a opět jí předal řízení. Už jí to šlo líp, když pominu příliš výrazné zásahy do řízení. Ale žádná učená z nebe nespadla a Tracy naštěstí taky ne. Sednul jsem s posledními 14% 2Ah akumulátoru a zabalili jsme to. Hezčí polétání jsem si navečer nemohl přát!

6.8.2015 - Jak sakra vypadnout z té termiky? 
Tak tento problém jsem dnes řešil poprvé. Dosud jsem sakroval hlavně ,,kde je ta termika?" a když už jsem ji přece jen našel, na dýl, jak pár minut, to nebylo.

Dnes jsem ale trhnul svůj osobní rekord a ve stoupácích jsem strávil necelých 50 minut čistého času. To bude tím, že jsem nejel na letiště až navečer, ale krátce po půl třetí. Venku sice bylo úděsných 36°C (teploměr na křižovatce ukazoval dokonce 39°C) a ani jsem neměl auto, ale nutnost konečně si zalétat jako správný plachtař byla silnější, a tak jsem v sobě potlačil schopnost racionálně uvažovat a jel jsem na letiště na kole. Tracy jsem sbalil do krosny, kufřík s rádiem připoutal do košíku a jel jsem. Na letiště mi to trvalo něco málo přes půl hodiny když jsem tam dojel, docela mě překvapilo, že aeroklubácí nelítají navijáky, i když mají soustředění a konečně i vynikající počasí. Za tu hodinu dvacet jsem viděl jediný aerovlek a naviják byl zaparkovaný u hangárů. Že by byli všichni na přeletech? No co, to je jedno. Doufal jsem sice, že si zaplatím jeden dva skoky, ale hlavní je, že jsem na letišti s letuschopnou Tracy a panují ideální termické podmínky. Zkontroloval jsem čas, odstartoval jsem a hned v nějakých dvaceti metrech mi cvrnkla do křídla termická bublina. Já jel ale na jistotu a motor jsem vypnul až v cca 130m pod velikým kumulem nad pojížděčkou. A hned levá zatáčka a vidím, jak Tracy leze nahoru. Hroznou euforii vystřídaly obavy o ztrátu éra, a tak jsem po chviličce (lezlo to strašně nahoru...) vyletěl zpod mraku a s hrůzou zjistil, že to stoupá i mimo něj. V panice jsem hodil Tracy na záda a zamířil k sobě. V cca 200m jsem ji otočil zpátky na břicho a nadával jsem si, že jsem ji nechal tak rozjet. Ale nebezpečí zažehnáno, a tak hajdy znovu. Tentokrát jsem se pokusil chytit v menší výšce než posledně a trvalo mi to docela dlouho. Motal jsem se sem tam, točil, osmičkoval, až jsem stoupák konečně ustředil. Několikrát mě to i vyhodilo, ale obešlo se to bez motoru. Těšilo mě, že v ustředěném a poměrně úzkém komíně stoupám zpátky pod kumul a zjišťoval, že se komín rozšiřuje. Poučen minulým úprkem jsem vypadnul dřív a na druhou stranu. Tam to taky nosilo v čisté, ale výšku jsem měl ještě bezpečnou. Po asi čtvrthodině blbnutí stylem nahoru - dolů bez motoru jsem sednul, zkontroloval baterky a napil se, slunce pálilo jako čert. Odstartoval jsem znovu pod kumul, ale už nenosil, jel jsem dolů jako sáně ve ,,studnách". Nastoupal jsem na motor do místa, kde to nosilo předtím v čisté a zase jsem se chytil. Žádná věda, dnes by to zvládl každý. Všiml jsem si, že vzduch se u země hodně vlní právě pod místy, kde teď létám, a také tam občas zavane vítr. To odtud se trhají ty bubliny! 
Dál už to nemá cenu popisovat. Zabalil jsem to proto, že mi došla voda a bolelo mě za krkem. Domů jsem přijel upečený, ale ta termika za to stála!!

29.8.2015 - Výroční plachtění
Poslední 3 týdny jsem nebyl létat. RC létání mi příliš nechybělo, věnoval jsem se stavbě kolejiště, hraní s kapelou, byl jsem v Moravském krasu s přítelkyní. Nenudil jsem se tedy, ale přece jen mi něco chybělo - reálné létání, zase zakusit ten pocit, kdy se křídla opřou o vzduch a rodná hrouda se rychle vzdaluje, aby se za několik vteřin začala velmi pozvolna přibližovat. 
Nemůžu říct, že bych to nezkusil. Během srpna jsem na letišti byl několikrát zkusit štěstí, nikdy to ale nevyšlo. Minulý pátek, tj. 21.8., to už vypadalo velmi nadějně. Na letiště jsem přijel v 16:15 a byly mi přislíbeny dva starty, pokud se tedy budu podílet na činnostech s navijákovým létáním spojenými. S tím jsem samozřejmě počítal a snažil se pomoci, s čím to šlo.
Poprvé jsem se podíval do hangáru holíčského aeroklubu. Byl jsem překvapen, kolik letadel se tam tísní. Celému příbytku dominuje žlutý Blaník, pověšený pod střechou; další dva jsou rozebrány a uloženy podél stěn. Vyhangárovat Twina znamenalo vytáhnout tuším 3 další větroně, Cessnu, Extru a ,,špačkolet". O Vivatu nemluvím, ten si to už brousil někde po okolí. Po vydolování Twin Astira z prostředku hangáru jsme do něj vložili akumulátor, padáky, odtáhli ho na start, nachystali plácačku, rukáv, téčko a ostatní propriety. Scházel jen naviják, kterého jsme se nakonec nedočkali - akumulátor v něm byl vymlácený a s přibývajícím časem bylo jasné, že dnes to nevyjde. Herkula se nepodařilo nahodit, a tak jsme vše sbalili a Twina odtáhli zpět. Ale příliš jsem nelitoval, leccos jsem se dozvěděl a letmo se seznámil s aeroklubem.

Příští sobotu, tedy 29.8., jsem jel navečer s přítelkyní na letiště a měli jsme v plánu zalétat si s Tracy. Už z příjezdové cesty jsme si ale všimli, že na modelářské ploše probíhá soutěž (kategorii nevím), ale byly to ,,okřídlené násady od smetáku" o rozpětí 3-4m. Květka si ale všimla Twina, který byl zrovna na okruhu. To jsem už viděl nadějně, eura jsem měl, teď ještě překonat pocit vlezlosti a jít se zase ptát, jestli bych si mohl zaplatit dva skoky. Od řídícího se mi dostalo jednoznačné odpovědi ,,není problém, běžte na start", a to už mi běhal mráz po zádech. Zaparkoval jsem v areálu aeroklubu a hned jsme šli na start. Problém byl v tom, že přítelkyně měla žabky a za těch cca 10 minut chůze na start stihla vyjmenovat snad všechna sprostá slova s frekvencí přímo úměrné hustotě bodláčí. U dráhy už na nás mával Staňa startovací plácačkou. A hned po úvodním pozdravu šok - není navijákař. Současný musel někam odjet. S tím jsem tedy nepočítal. Už to vypadalo černě. Nechtělo se nám jít hned zpátky, tak jsme dali řeč a k mé velké radosti se zakrátko v rádiu ozvalo,, ... Oto Marie 8111 v prostoru Radošovce ...". Domácí zajásali, že navijákař bude, Vivat nás za 2 minuty přelétl bez plynu a navijákaře vysadil výběhem přímo u navijáku. Za moment se zase létalo. Naučil jsem se správně držet křídlo při startu a opět se dozvěděl nové informace, o kterých jsem neměl tušení.

Zanedlouho jsem došel na řadu, nasoukal se do padáku a uvelebil se na předním sedadle Twina. Začal jsem se psychicky připravovat na to zrychlení při navijákovém startu, ale nebylo mi to nic platné, opět předčilo moje očekávání a já po téměř pěti měsících zažil zase ten pocit, že jsem nechal žaludek na startu, ale sám se už nacházím o nějakých 50m dál. Při stoupání jsme se zase sešli, ale vypnutí byl zážitek, ostatně jako vždy. Jako správný plachtař instruktor Radek využil přebytku rychlosti po vypnutí a nastoupal ještě pár metříků a pak, logicky, velmi ostře potlačil, abychom neztratili rychlost. S RC modely to po nastoupání dělám taky, ale teď, když v tom zase sedím, to je poněkud větší zátěž pro tělo. Přetížení vyletělo odhadem tak k -2G a já měl pocit, že přetrhnu popruhy a vyletím skrz překryt. Letadlo jsem necítil pod zadkem nekonečné cca 3,5 vteřiny. Když jsem se zas ,,vrátil na sedadlo", postavil Radek Twina na křídlo a opsal 300m nad navijákem 360° zatáčku na křídle. Náklon odhaduju tak na 60°. Zejména při takovém náklonu se musí zatraceně hlídat kritický úhel náběhu a pádová rychlost vzrůstá cca o 40%. Nemusím dodávat, že při takové zatáčce jsem si užil naopak kladného přetížení a to tak, že jsem cítil, jak mi těžknou tváře a protahují se. Pak jsem dostal řízení. Na tohle jsem čekal tak dlouho!! Konečně jsem vedl Twina oblohou, hlídal jsem rychlost, kuličku a polohu vůči dráze. Zkoušel jsem hadovitý let, šikmo jsem přežehlil dráhu, před prahem jsem ještě v nějakých 140 metrech udělal poslední 360° zatáčku a navedl Twin Astira do osy dráhy. Instruktor mi otevřel brzdy a hned nato začal Twin tancovat zleva doprava a zase zpátky, až jsem měl plné nohy práce. Směl jsem řídit celé finále, podrovnání i dosednutí, pochopitelně mě ale zezadu jistil instruktor.

Druhý start byl némlich to samé, ale souhlasím s tím, že když chci být plachtařem, musím si zvykat od samého začátku. Proto chápu, že se se mnou instruktor nemazal a opět mi dopřál přetížení až do sytosti. Ne zvracení mi sice nebylo, ale stejně jsem měl pocit, že mám žaludek někde daleko mimo tělo. Po úvodní 360ce jsem opět dostal knipl a trénoval zatáčky a snažil se udržet kuličku v chlívku uprostřed. Docela se mi to dařilo, ale málo jsem tahal, a tak jsem se obvykle ze 100 km/h rozjel až na 120 km/h a občas jsem přivedl éro byť do mírného, ale přece jen výkluzu. Na to a také na rozptyl rychlostí se musím přístě více soustředit.

Po cca pěti minutách jsem sedal podruhé na RWY04 (předtím vždy na RWY22) a byl jsem dokonale šťastný, uvolněný, klidný, ale především pevně rozhodnutý zvládnout to a vydělat si na pilotní výcvik. Jsem velmi vděčný rodině, přítelkyni, Staňovi a aeroklubu Holíč za podporu a laskavost...a také Twin Astirovi OM-4841, že mě opět povozil ve svých útrobách :-)

13.10.2015 - Severní vítr je krutý
Vyjímečně se mi podařilo dostat se na letiště i uprostřed pracovního týdne, přestože už je dávno semestr.
Rozhodl jsem se po nehezky dlouhé době si konečně zase zalétat.
Celé září stálo za psí štěk. Chtěl jsem první tři týdny využít maximálně a chodit na brigády, co to půjde - abych zase posunul plachtařský výcvik blíž k realitě. O prázdninách jsem leccos utratil, ale byl jsem bez starosti - vždyť v září budu mít ještě celých 15 dní na výdělečnou činnost. Ale nakonec prdlačky! 15 dní se smrsklo na mrzkých 5, přičemž ten pátý den jsem si v práci protrpěl se zánětem spojivek. Hned další ráno jsem mazal na oční a diagnóza ve mně mnoho optimismu neprobudila. Do toho jsem ještě po 3 dnech dostal angínu, abych náhodou nemohl dělat něco, co by mě zabavilo. Nejsem nemocný často, ale když už se k tomu odhodlám, stojí to za to. Použitelný jsem byl až koncem září, ale na práci to ještě nebylo a na létání už vůbec ne, počasí bylo velmi deštivé a ještě více větrné.
V úterý už to vypadalo velmi nadějně, předpokládaný vítr okolo 3-4m/s mi nevadil - holt to bude na motor, ale hlavně, když si už zalétám. Ovšem na letišti to foukalo jinak, než na Windguru, a tak z létání byla jenom taková hodně studená čtvrthodinka. Nahoře táhl severák, proti kterému Tracy klidně pár metrů odcouvala, než prosedla. Raději jsem sednul hned, případná havárie by mi za tohle polétání nestála. Přistání bylo trochu dál, než k noze, ale éro zůstalo pohromadě, a to je hlavní.

23.10.2015 - Plachtění po západu slunce
To už tady dlouho nebylo :-) z toho minulého pseudolétání jsem byl rozmrzelý a chtěl jsem si co nejdřív spravit chuť. Když jsem v pátek dojel domů, vůbec mě nenapadlo, že mám příležitost. Ale v půl šesté jsem před barákem uslyšel naše přijíždějící auto a vtom mi blesklo hlavou: ,,co si tak rychle zajet na letiště, než bude tma....?!'' To bylo v 17:34. V 17:45 jsem už vyjížděl a v 17:59 jsem startoval. Větrný pytel sice visel svisle dolů, ale nahoře přece jenom trochu protahovalo. To se mi docela ulevilo, protože Tracy stoupala hrozně neochotně. Ale po zatáčce o 180° to už byl výtah. Docela dobře jsem si zaplachtil, vítr naštěstí nebyl tak silný. Důkladně jsem Tracy rozcvičil, aby mi nezakrněla :-) a parádně jsem se u toho zrelaxoval. Už ani nevím, kdy jsem naposledy zažil ten pocit, že stojím na letišti, za zády skoro tma a přede mnou poslední zbytky denního světla, proti kterým musím přistávat, protože kdybych sedal z druhé strany, model bych ztratil z očí hned, jak by klesnul pod úroveň stromů.
Přistál jsem v 18:18, půl hodiny po západu slunce. Doma jsem byl krátce po půl sedmé, hodinu po tom, co mě napadlo jít si zalítat...

25.10. a 8.11.2015 - Konečně jsem zalétal Ariela
S jídlem roste chuť a já jsem si chtěl v neděli ještě zalétat s Arielem. Naposledy jsem s ním lítal někdy koncem července, pak jsem radši pokoušel termiku s Tracy.
Odpoledne jsem tedy sbalil letadlo a jel na letiště. Foukalo sice jen málo, ale stejně to létání stálo za psí štěk, ale to jsem si ještě myslel, že mám těžiště tam, kde má být. Model hodně prosedal v zatáčkách, opadání i v přímém letu znepokojující a musel jsem ho hodně držt na rychlosti. Zaklopení flaperonů o cca 2mm dolů model moc nezpomalilo, jen zvýšilo opadání. Znechucen a bez nápadu na zlepšení jsem to sbalil a uvolnil prostor vrtulníkářům. Hodil jsem éro do auta a měl se k odjezdu, ale rozhodl jsem se zajít si ještě na start, plachtařská škola totiž létala navijáky a já měl pár otázek ohledně výcviku.
No, ještěže jsem tam šel. Dozvěděl jsem se, co jsem potřeboval, vyzvedl si přihlášku do aeroklubu, ale nechtěl jsem ji zrovna vyplnit a odevzdat, abych nebyl za vola, kdybych nedal dohromady ty peníze. Tak jsem obligátně pomohl s hangárováním, rozloučil se a jel. Aspoň k něčemu ta návštěva letiště byla, ale rozmrzelost z letových vlastností modelu, od kterého jsem očekával trochu víc, jsem ze sebe ještě dlouho nedostal. 

O 2 týdny pozdějí to ale bylo veselejší. Našel jsem příčinu zlých letových vlastností, a to tak prozaickou, že jsem začal pochybovat o svém duševním zdraví - těžiště bylo moc vepředu! Já jsem totiž vyvážil model ,,na nosník'', ale už jsem si neuvědomil, že nosník není v obvyklé první třetině křídla, ale asi o centimetr vepředu. V sobotu bylo sice absolutní bezvětří, ale zato příliš mlhavo, tak jsem se rozhodl to nechat na nedělní dopoledne, které slibovalo téměř jarní počasí. A taky že ano. Po dlouhé době se mnou jel i taťka, což bylo dobře, anžto konečně chytil impuls pokračovat v modelaření. Na letišti bylo nádherně, i přes datum bylo 19°C, slunečno, větřík 1-3m/s (nahoře a s proměnlivým směrem). Aeroklub vykazoval na tuto dobu nebývalý provoz, na pojížděčce sedělo asi 4-5 větronů - DG-202, SZD-22 Mucha, Standard Cirrus, Twin Astir, pamětník to mých pěti okruhů a snad můj budoucí výcvikový větroň a ještě další větroň, ale nevím, co to bylo, snad Nimbus?
Sestavil jsem již správně vyváženého Ariela, odstartoval a vida - leze to nahoru o poznání ochotněji. Kluz snad dvojnásobný, ovladatelnost taky lepší. Paráda! Hned jsem se jal zkoušet akrobacii a s potěšením jsem zjišťoval, že model v pohodě zalétne vše, co chci, jen výkrut je trochu problém, bude to chtít zvětšit výchylky anebo diferenciaci. Ani vývrtka není problém, dokonce jde zalétnout plochá vývrtka na zádech, prvek, který mě fascinuje u dospělých akrobatických větroňů - rozběh, stoupání a ve vhodné chvíli urvat proudnice maximálními výchylkami VOP, SOP i křidélek, ty potom vrátit do neutrálu a nechat vychýlené jen ocasky. Potom švihnutím křidélky zastavit rotaci a nabrat rychlost. Paráda, jen to potřebuji dostat do ruky. Zalétal jsem si výborně, takový dobrý pocit z RC létání jsem měl naposledy 6.8.2015, kdy jsem trhnul veškeré svoje rekordy, co se termiky týče. Aerodynamická vřetena (jen zjednodušená, tj. koncová žebra zvětšená v poměru) ale dodělám, pádovým vlastnostem modelu to jen prospěje. 
Odjížděli jsme asi po hodině, jednu baterku jsem vylítal do 33% a druhou jen trochu. Před odjezdem jsem se ještě pokochal Twinem startujícím na navijáku. Když jsem viděl po vypnutí to razantní přitažení a vzápětí ještě razantnější potlačení, úplně se mi evokovaly pocity z 29.8. Už aby bylo to jaro...